Zdroje síly
Často s klienty i kolegy mluvíme o tom, odkud vlastně bereme sílu. Co nám umožňuje dlouhodobě unést těžkosti, zůstat přítomní v náročných situacích a neztratit kontakt se sebou. V terapii i jiných pomáhajících profesích se totiž neotevírá jen prostor pro bolest a nejistotu, ale také pro změnu a naději.
Stále se vracím k jednoduché odpovědi: dávat můžeme jen z plnosti. Teprve tehdy, když je náš vlastní život dostatečně zdravý, strukturovaný a živý, dokážeme být druhým oporou – a dlouhodobě u toho zůstat.
Péče o vlastní zdroje není luxus ani odměna za výkon. Je to základní podmínka psychické odolnosti. Otázka tedy nezní, jestli si ji můžeme dovolit, ale spíš: bez čeho se mi žít nechce – a co naopak mohu oželet, abych ochránila to podstatné. Každý z nás má své osobní pilíře vitality. Bez nich lze přežívat, otázkou ale je, jak dlouho.
Vypnout hlavu
Funkční psychohygiena pro mě znamená umět odpočívat bez výčitek. Zvládnout „vypnout hlavu“. Dovolit si radost i tam, kde není třeba žádný výkon ani užitek. Na tělesné rovině je to především vzduch a pohyb, na psychické smysluplný dialog – supervize, sdílení, rozhovory, které něco unesou. Stejně důležité je ale vědět, kdy komunikaci zjednodušit, anebo ji na čas zcela odložit. V době odpočinku se vyplácí mluvit úsporně, nevytvářet zbytečné konflikty a čerpat energii ze situací, které jsou sociálně jednoduché, čitelné a pozitivní.
Energii potřebuji nejen šetřit, ale také ventilovat. Je to cyklus výdeje a sycení, který u mě pohání vášeň pro život. Vím, že nejsme všichni stejní. Pro mě je ale vášeň součástí identity. Když ji necítím, jen přežívám – a to mi nestačí. Neznamená to, že by můj život nikdy nebolel. Znamená to, že chci mít vždy kam sáhnout pro něco dobrého.
Nespoléhám na instantní zdroje radosti. Beru si obyčejné, někdy docela malinkaté věci. Sport, tanec anebo tělesnou blízkost – okamžiky propojení v jednoduchém, intenzivním prožitku. Tehdy neřeším nic jiného, jen to primitivní v nejlepším slova smyslu – a možná proto tak účinné. Tohle je můj čas. Z něj pak mohu být plně pro druhé.
Potřebuji se také opřít o sílu opravdových vztahů. Nesytí mě mnohost, ale hloubka, na kterou spoléhám. Blízkost, která ustojí i těžké chvíle, v nichž můžu být zranitelná a intimita, která uvolňuje napětí a dává zprávu o bezpečí.
V mém osobním životě převažuje mužská energie – je mi blízká, je přímá, jasná a naučila mě nekomplikovat to, co je jednoduché. Opřít se o čin, ne o dojem. Nepotřebuji trávit hodiny na sociálních sítích, nedává mi smysl věnovat svůj čas sledování životů lidí, které neznám.
Preferuji skutečnou, fyzickou blízkost.
Blízkost i hranice
Abych mohla pomáhat druhým, potřebuji držet zdravé hranice. Právě proto, že mi na klientech záleží, jejich životy si nenosím domů. Můj vlastní svět musí zůstat můj – živý, ukotvený, plný. Když je můj život naplněný tím podstatným – blízkými lidmi, pohybem, tichem – mám sílu i pro těžkosti, které přicházejí.
Stejnou pevnost hledám ve slovech. Ve své práci se opírám o dialog. Slova mají v lidském společenství obrovskou váhu. Proto hledám jazyk, který je pravdivý, přesný, úsporný a drží se podstaty. Akademické prostředí mě naučilo odpovědnosti za slova, život mě učí, že ne všechno lze vměstnat do teorií. Že se ale dá žít v rovnováze.
V práci. V blízkých rozhovorech.
V tichu o samotě.
Nevytvářím si umělou rovnováhu.
Já ji žiju. A díky tomu mohu stát pevně.
Neztrácím se v životech druhých, protože ten svůj mám ukotvený.
Stačí mi skuteční lidé, úsporná slova, intenzivní pohyb.
Stačí mi život, který má rytmus a směr.
A z něj pak mohu pracovat.
Doprovázet.
Držet prostor.
Klidně. Pevně. Opravdově.
Ráda budu tento prostor držet i pro vás.
Můžeme o tom spolu mluvit.
Kateřina Brzáková,
6. 2. 2026