„Mít se rád/a“ – zní tak jednoduše, a přesto je pro mnohé z nás v terapii tou nejtěžší disciplínou. Jenže nedostatek sebelásky není jen tichý vnitřní boj. Je to síla, která aktivně formuje naše chování – ovšem často způsoby, které nám i našim blízkým ubližují. Možná znáte ten neustálý tlak na vlastní dokonalost, nutkání ukazovat světu jen tu nejlepší verzi sebe sama, působit sebevědomě a šťastně, ale uvnitř sebe mít prázdnotu a neklid. Čekat, že pocit hodnoty nám dají druzí – pochvalou, uznáním, zdviženým palcem, srdíčkem. A když to nepřichází, přichází frustrace (zklamání), nepochopení a osamocení. Právě v těchto momentech se rodí strategie, kterými se (často nevědomě) snažíme získat něco, co sobě samým ale dát neumíme…
Tři masky nízké sebelásky, aneb strategie jako náhražka citu
Pokud se nemáme rádi, hledáme potvrzení vlastní hodnoty venku. Potřebujeme, aby nás ostatní chválili, oceňovali, obdivovali nebo nám dávali najevo, že jsme důležití. Jenže tahle potřeba je nenasytná. A tak se nevědomě uchylujeme k maskování nedostatečné sebehodnoty:
1. Zoufalým pokusem o získání pozornosti bývá manipulace.
Manipulace málokdy pramení ze zlého úmyslu. Je to spíše nešťastný pokus donutit okolí, aby nám dodalo pocit důležitosti. V našem chování ve vztazích se projevuje se jako:
- Vyvolávání viny: Kdybys mě měl/a opravdu rád/a, udělal/a bys to pro mě.
- Tichá kontrola: Cítím se v bezpečí, jen když se chováš, tak, jak já potřebuji.
- Hraní oběti: Zachraň mě, nemám svůj život ve svých rukou; dokaž mi, co pro tebe znamenám!
2. Věčně odkládanou sebeláskou spějeme k perfekcionismu
Chtít být perfektní často vede k úzkosti. Vnitřní hlas perfekcionisty říká: Budu se mít rád/a, až budu mít dokonalý vztah, až dokážu víc než ostatní, až dostuduji, až... Sebeláska se tak stává odměnou, na kterou nikdy nedosáhneme, protože cíl se neustále posouvá. Každé drobné selhání pak bolí dvojnásob – neohrožuje jen náš výkon, ale samotné jádro naší křehké sebehodnoty. Naše společenská (možná dnes ještě častěji on-line) prezentace se mění ve výkladní skříň dokonalosti, která jen maskuje hluboké vnitřní pochybnosti.
3. Přesouváním vlastní nesnesitelné bolesti obviňujme druhé.
Když sebeláska chybí, těžko neseme vlastní nepohodu. A tak ji nevědomě přesuneme na někoho jiného a sami se označíme za oběť. Za naši toxickou nespokojenost pak mohou:
- Partner, rodiče, děti: Nedávají mi dostatek lásky a pozornosti.
- Nadřízení a kolegové: Nedoceňují moji práci, proto se cítím mizerně.
- Přátelé a lidé kolem: Nikdo se o mě upřímně nezajímá.
Obviňování přinese na chvíli úlevu, ale problém neřeší. Jen ničí vztahy a pocit prázdnoty se dříve či později znovu, a mnohdy ještě palčivěji vrátí.
Kdo řídí Vaši hodnotu? Vy, nebo ostatní?
V psychologii pracujeme s pojmem Locus of Control (LOC – místo kontroly). Zjednodušeně řečeno jde o to, kde vidíme zdroj kontroly nad svým životem.
- Vnější LOC: Moje štěstí a hodnota závisí na tom, co si o mně myslí a jak se ke mně chovají druzí. Lidé s tímto nastavením jsou hypersenzitivní na kritiku a závislí na pochvale. Nedostatek sebelásky je přirozeně tlačí k vnějšímu řízení. Svou hodnotu tak sami vkládají do rukou ostatních a stávají se dobrovolně obětmi toho, co dělají druzí.
- Vnitřní LOC: Moje hodnota je ukotvena ve mně. O sobě a svém štěstí rozhoduji primárně já. Cesta zpět k sobě vede dovnitř. Klíčem je postupně přesouvat místo kontroly zpět k sobě. Učit se být si oporou a zoufale ji nehledat jen u druhých.
Psychoterapie je bezpečný prostor, kde se bez masek a strachu z odsouzení lze učit:
- Být k sobě laskavý/á, i když chybujete.
- Rozpoznat a umlčet hlas věčného vnitřního kritika.
- Nahrazovat potřebu vnějšího potvrzení vnitřním přijetím.
- Najít odvahu k autentičnosti sebe sama, i když to znamená připustit vlastní nedokonalost.
Sebeláska není luxus ani sobectví. Je to základní stavební kámen zdravých vztahů a vnitřního klidu. Je to tichá síla, která nám dovoluje přestat bojovat o potvrzení a začít jednoduše žít.
